Duben 2007

Třetí punská válka a římská společnost po punských válkách

17. dubna 2007 v 17:06
Vývoj mezi druhou a třetí punskou válkou nebyl přímočarý, protože do dění vstoupili další činitelé protiřímští. Docházelo k dalším válkám, které jednak Řím oslabovaly a jednak vedly k přeskupování sil v egejské oblasti.
Po vítězství nad Kartágem obrátili Římané svou pozornost na helénistický východ. Vedli druhou makedonskou válku, kterou r. 197 př.n.l. rozhodli ve svůj prospěch v bitvě u Kynoskefal v Thessalii.
V letech 192 - 188 př.n.l. dochází k syrské válce. Zvláštní bylo, že jakkoli byli Římané ve sporu s Makedonci, tak Filip V. stál v této válce na straně Říma. Římané zvítězili.
V r. 168 př.n.l. ukončili Římané svým vítězstvím třetí makedonskou válku. Makedonie se dostala do přímé závislosti na Římu.
V r. 146 př.n.l. Římané dobyli Korint. Řecké dějiny tak končí a v řecké oblasti teď převažuje tradice římská.
Největším odpůrcem zůstalo Kartágo. V letech 149 -146 př.n.l. došlo ke střetu. Vrchní velitel římských sil Publius Cornelius Scipio Aemilianus byl adoptivním vnukem Scipia, vítěze nad Hannibalem. Kartagince porazili. Kartágo bylo srovnáno se zemí. Kartaginci, kteří nepadli v boji, byli posláni do otroctví. Řím se posléze stal nejmocnější zemí světa.
Války poznamenaly fungování následné římské společnosti:
  • nejvyšší vrstvou římské společnosti byla nobilita. Příslušnost k ní byla prakticky dědičná. Byli to lidé vznešeného původu. Jestliže římský občan, jehož rodina nepatřila k nobilitě, dosáhl úřadu praetora či konzula, byl označován jako "nový člověk" (homo novus). Nestávalo se to ovšem často.
  • jezdci byli další privilegovanou skupinou římského obyvatelstva. Jejich životním posláním byla účast v římských válkách. Původní vojenský význam však časem zanikl a jezdci hráli významnou roli v hospodářském životě římské říše. Zabývali se zejména obchodním a finančním podnikáním, které bylo senátorům zakázáno.
  • rolníci - mnoho jich zahynulo ve vojenských taženích. Během válek byl jejich majetek zpustošen, proto odcházeli do měst, především do Říma.
  • proletáři - byli nemajetní, jejich jediným majetkem byly jejich děti, potomstvo = proles
  • velkostatkáři = latifundisté: půdu ležící ladem získávali bohatí občané, jezdci a senátoři, kteří měli dostatečné prostředky k vytváření rozsáhlých velkostatků (hl. ve střední Itálii).
  • otroci - byli chudí, nesvobodní. Pracovali především na velkostatcích, v rudných dolech, v lomech a mlýnech. Odměnou za prokázané služby mohli být otroci propuštěni na svobodu. Někteří z těchto propuštěnců se věnovali obchodu či řemeslu a získávali i bohatství, nemohli se však stát římskými občany. Hlavním zdrojem otroků byly války. Jeden z nejproslulejších trhů s otroky vznikl na ostrově Dél.
  • publikáni - vybírali v Římě daně, důslední úředníci

Počátky republikánského zřízení v Římě

17. dubna 2007 v 17:05
Počátky republikánského zřízení v Římě se začínají rozvíjet po r. 510 př.n.l. a zakládají příští velikou římskou moc. Typické jsou dvě tendence:
První znamená vytváření republikánských struktur a první konflikty mezi obyvateli. Šlo o to, že z časů královských přešli de republiky funkcionáři praetoři , kteří měli vojenskou moc. Asi od pol. 5. stol. př.n.l. byli označováni jako konzulové. Měli veškerou správní, vojenskou a soudní moc, která dříve příslušela králi. Byli voleni na jeden rok a vykonávali své povinnosti po vzájemné dohodě a se společnou odpovědností (navzájem se kontrolovali). Konzulové jmenovali po dobu svého působení dva pomocníky, kvéstory, kteří spravovali státní pokladnu a pečovali o některé soudní a správní záležitosti. Nejvyšším orgánem byl třísetčlenný senát. Byl vybírán z mužů, kteří zastávali hodnost konzula nebo jiný vyšší úřad. K volbě došlo na střepinovém sněmu. Za výjimečné situace, když se římský stát ocitl v nebezpečí, mohla být nejvyšší moc svěřena úředníkovi s neomezenou pravomocí, zvanému diktátor. Doba jeho působení ale nesměla překročit šest měsíců.
Obyvatelstvo se dělilo do dvou skupin:
  • patriciové - byli bohatí po svých otcích, plnoprávní občané
  • plebejové - nemajetní, nesměli zastávat vyšší úřady a nemohli s patricii uzavírat právoplatné občanské sňatky; osobně byli svobodní
Tento protiklad vyvolával konflikty. Plebejové dosáhli nejprve toho, že si mohli volit své úředníky, tribuny lidu. Výsadou tribunů lidu byla jejich nedotknutelnost ze strany římských úředníků a právo veta (veto - zakazuji), jehož mohli použít proti rozhodnutí úředníků i senátu.
Rozhodujícího úspěchu dosáhli plebejové v r. 367 př.n.l., kdy byl obnoven úřad konzulů a bylo stanoveno, že jeden konzul má být volen z řad plebejů. Kromě dvou konzulů byl na setninovém sněmu pak volen praetor, který měl na starosti především soudnictví - vnitrořímské právní záležitosti a právní spory s okolním obyvatelstvem. Plebejové dosáhli i toho, že se ustavila zvláštní komise pověřená sepsáním zvykových zákonů. Soubor zvaný zákony dvanácti desek se stal základem římského právního systému.
Druhá tendence se týká boje Říma o nadvládu nad celou Itálií, byl zdlouhavý, měl několik etap:
  1. na poč. 4. stol. př.n.l. se Římané zmocnili etruských Vejí, město zpustošili a část jeho obyvatel prodali do otroctví.
  2. v r. 387 př.n.l. byl Řím napaden Kelty. Z velké části si ho podrobili (náporu odolala jen vojenská posádka na Kapitolu). Keltové se spokojili s kořistí a výkupným a odešli, ale sjednocovací proces byl zbržděn.
  3. v 2. pol. 4. a na poč. 3. stol. př.n.l. svedli Římané tři vítězné války se Samnity. Řím se stal nejmocnějším státem ve střední a severní Itálii. Italský sjednocovací proces pod vedením Říma je tak ze dvou třetin naplněn.
  4. válka s Tarentem - Tarent požádá o pomoc zkušeného vojevůdce Pyrrha, krále v Épeiru. Římané nakonec zvítězili a Pyrrhos se vrátil zpět do Řecka. Tarenťané byli nuceni 272 př.n.l. kapitulovat. Římský městský stát se tak stává pánem i nad jižní Itálií. Vzniknou základy k budování světové moci římské říše, odpůrcem jsou Kartaginci.
Římská moc začíná z Itálie budovat ekonomické centrum. Pro rychlé dopravní spojení a ovšem i pro přesuny vojska stavěli silnice. Na jih směřovala proslulá via Apia, která vedla z Říma do Capuy. Jiná silnice spojovala Řím se severní Etrurií a záhy byla vybudována také silnice napříč italskou pevninou k pobřeží Jaderského moře.
//<![CDATA[ //]]>

Punské války = římsko-kartaginské války

17. dubna 2007 v 17:04
Po dobytí vlastního italského území Římem a zmocněním se nadvlády nad všemi italskými oblastmi zbýval nepřítel vnější - Kartágo. Kartágo byla foinická osada na severu Afriky. Bylo silné, ekonomicky zajištěné, opíralo se o dvojí druh bohatství. První plynulo z velkostatkářských latifundií, druhým zdrojem byl obchod a loďstvo. Římané si tuto situaci uvědomovali, Kartagince nenáviděli a výsměšně je nazývali Punové. Proto se války, ke kterým došlo, nazývají punské.
První punská válka proběhla v letech 264 - 241 př.n.l. - válka o Sicílii. Bojovalo se v oblasti Syrákús, v oblasti dnešního Palerma. Poté se boje přenesli na sever Afriky. R. 241 př.n.l. rozhodli Římané námořní bitvou u Aegatských ostrovů válku ve svůj prospěch. Území římského státu ležící mimo Itálii a spravovaná římskými úředníky byla označována jako provincie. První provincií se stala Sicílie (její část, která dříve patřila Kartágu), druhou provincií byla Sardinie, k níž byla administrativně připojena Korsika.
Obchodní lodě Římanů a jejich spojenců v Itálii, které se vydávaly na cestu po Jaderském a Iónském moři, se stále častěji stávaly kořistí ilyrských pirátů. To vedlo k první ilyrské válce 229 - 228 př.n.l., kterou Římané vyhráli - získali tak kontrolu nad plavbou z Itálie na Balkán a také navázali diplomatické kontakty s Řeky. Ve druhé ilyrské válce v r. 219 př.n.l. svůj vliv v ilyrské oblasti upevnili.
V letech 225 - 222 př.n.l. vedli Římané válku s Kelty. Odrazili útok keltských kmenů a v dalším průběhu bojů pronikli hluboko do Pádské nížiny. Keltové museli dát Římanům rukojmí a zaplatit jim válečnou náhradu.
V letech 218 - 201 př.n.l. proběhla druhá punská válka. Kartaginci po porážce budovali vojenské pozice - kartaginský vojevůdce Hamilkar Barkas (přezdívka Blesk), jenž v závěrečné fázi první punské války vedl boje na Sicílii a útočil na pobřeží Itálie, rozšiřoval nyní kartáginské državy na Pyrenejském poloostrově (v Hispánii). Po jeho smrti velitelskou funkci převezme jeho pětadvacetiletý syn Hannibal. Ten s celou armádou a hlavně se slony přejde Pyreneje a Alpy a objeví se na severu Itálie. Pochod byl velmi obtížný a Kartaginci utrpěli citelné ztráty. V Pádské nížině se na jejich stranu přidaly keltské kmeny.
V r. 217 př.n.l. se s Římany střetl u Trasimenského jezera. Hannibal netáhl na Řím, ale vydal se do jižní Itálie (chtěl dobýt Capuu). V r. 216 př.n.l. poráží Řím u Cann, zničí jeho vojsko a Řím je na pokraji rozdrcení své moci. Až v r. 212 př.n.l. se Římané zmocní Syrákús a v r. 211 př.n.l. znovu ovládnou Capuu. Kartaginský vliv v jižní Itálii slábne i proto, že Hannibalův bratr Hasdrubal nepřijde Hannibalovi na pomoc. V r. 207 př.n.l. je Hasdrubal v rámci vojenského střetu v Umbrii zabit. Spolu s Puny proti Římanům bojuje i Filip V. Makedonský, proto mluvíme o první makedonské válce.
Finále druhé punské války přichází po r. 204 př.n.l., kdy Scipio vylodil své vojsko v severní Africe. V bitvě u Zamy r. 202 př.n.l. utrpěl Hannibal první, ale rozhodující porážku v průběhu druhé punské války. V r. 201 př.n.l. je pak uzavřen mír. Kartágo bylo zbaveno veškerých držav mimo severní Afriku. Bez svolení Římanů nesměli ani bojovat. Římané pak v r. 197 př.n.l. vytvořili v Hispánii dvě nové provincie. Scipio slavil v Římě triumf a obdržel čestné příjmení Africanus

Počátky římských dějin, doba královská ve starověkém Římě

17. dubna 2007 v 17:01
Starověkým Římem vstupuje do historie druhý antický stát po Řecku, z něhož se postupně stává velmoc a ve své době nejvlivnější říše světa. Řecko bylo modelem starověké demokracie. Pro Řím je charakteristickým rysem kvalita občanství a správa věcí veřejných, právo a moc.
Dějiny Apeninského poloostrova před založením římského městského státu spadají do 1. tisíciletí př.n.l.. Nacházela se zde jednotlivá kmenová společenství - v obl. Janova Ligurové, na severovýchodě Venetové indoevropského původu (v oblasti dnešních Benátek = Venesia). Nejpočetnější skupinu obyvatel Itálie tvořili indoevropští Italikové. Mezi italické kmeny patřili ve střední Itálii při západním pobřeží Latinové a ve vnitrozemí zejména Umbrové a Sabinové, dále na jihu Samnité, Oskové a Lukáni.
V 8. - 6. stol. př.n.l. se ve střední Itálii rozvíjela civilizace, jejímiž tvůrci byli Etruskové. Někteří badatelé soudí, že se Etruskové přistěhovali z Malé Asie, jiní se domnívají, že patřili k původnímu obyvatelstvu Itálie. Etruskové vytvořili četné městské státy. Některé symboly etruské státní moci - kurulské žezlo, tóga s nachovým lemem, svazky prutů se sekerou - byly pak přejaty Římany. Ve stavitelství je známý etruský sloup. Známá je též socha vlčice, která se nacházela na římském Kapitolu. S Etrusky je spjat proces předpovídání budoucnosti podle charakteru orgánů obětních zvířat, zejména podle jater - haluspicie.
V r. 753 př.n.l. je založen Řím. O počátcích jeho dějin je jen málo zpráv. Ani rok jeho založení není zřejmě správný. Archeologický výzkum ukázal, že v 8. stol. př.n.l. bylo na území pozdějšího Říma několik osad založených na pahorcích. Teprve v 6. stol. př.n.l. se vytvořil jednotný městský celek. Byl založen na sedmi pahorcích (Kapitol, Palatin, Quirinál, Viminál, Esqulin, Caelius, Aventin). Podle legendy byli Romulus a Remus zrozeni z boha Marta, odchovala je vlčice, potom je vychovával starý pastýř. Ze staršího Romula se stal první římský král, byl zakladatelem královské linie, podle něho Roma = Řím.
Jeho následníkem byl Ujuma Pompilius - král, který se staral o náboženské a církevní otázky. Král Tulus Hostilius se zasloužil o rozvoj Říma a přivedl sem neřímské obyvatelstvo. Ankus Markulus - 20 km na západ od Říma založil přístav Ostia, letní sídlo římských králů a císařů. Tarquinius Priscus byl stavitelem Říma, postavil významné památky, např. Circus maximus. Serviu Tulliovi byla v pozdější době přisuzována reforma, kterou bylo veškeré obyvatelstvo Říma rozděleno do pěti majetkových tříd - patricijové, plebejci, klienti, otroci. Za vlády Tarquinia Superbuse římské království končí. Lidé chtěli, aby byly věci řešeny metodou veřejnou, na principu res publica = věc veřejná je nastoleno demokratické zřízení.
Římské dějiny se dělí:
  1. doba předřímská: do r. 753 př.n.l.
  2. doba královská: 753 - 510 př.n.l.
  3. doba republikánská: 510 - 31 př.n.l.
  4. doba císařská: 31 př.n.l. - 476 .n.l., rok zániku západ. části říše římské, počátek středověku
    Starověkým Římem vstupuje do historie druhý antický stát po Řecku, z něhož se postupně stává velmoc a ve své době nejvlivnější říše světa. Řecko bylo modelem starověké demokracie. Pro Řím je charakteristickým rysem kvalita občanství a správa věcí veřejných, právo a moc.
    Dějiny Apeninského poloostrova před založením římského městského státu spadají do 1. tisíciletí př.n.l.. Nacházela se zde jednotlivá kmenová společenství - v obl. Janova Ligurové, na severovýchodě Venetové indoevropského původu (v oblasti dnešních Benátek = Venesia). Nejpočetnější skupinu obyvatel Itálie tvořili indoevropští Italikové. Mezi italické kmeny patřili ve střední Itálii při západním pobřeží Latinové a ve vnitrozemí zejména Umbrové a Sabinové, dále na jihu Samnité, Oskové a Lukáni.
    V 8. - 6. stol. př.n.l. se ve střední Itálii rozvíjela civilizace, jejímiž tvůrci byli Etruskové. Někteří badatelé soudí, že se Etruskové přistěhovali z Malé Asie, jiní se domnívají, že patřili k původnímu obyvatelstvu Itálie. Etruskové vytvořili četné městské státy. Některé symboly etruské státní moci - kurulské žezlo, tóga s nachovým lemem, svazky prutů se sekerou - byly pak přejaty Římany. Ve stavitelství je známý etruský sloup. Známá je též socha vlčice, která se nacházela na římském Kapitolu. S Etrusky je spjat proces předpovídání budoucnosti podle charakteru orgánů obětních zvířat, zejména podle jater - haluspicie.
    V r. 753 př.n.l. je založen Řím. O počátcích jeho dějin je jen málo zpráv. Ani rok jeho založení není zřejmě správný. Archeologický výzkum ukázal, že v 8. stol. př.n.l. bylo na území pozdějšího Říma několik osad založených na pahorcích. Teprve v 6. stol. př.n.l. se vytvořil jednotný městský celek. Byl založen na sedmi pahorcích (Kapitol, Palatin, Quirinál, Viminál, Esqulin, Caelius, Aventin). Podle legendy byli Romulus a Remus zrozeni z boha Marta, odchovala je vlčice, potom je vychovával starý pastýř. Ze staršího Romula se stal první římský král, byl zakladatelem královské linie, podle něho Roma = Řím.
    Jeho následníkem byl Ujuma Pompilius - král, který se staral o náboženské a církevní otázky. Král Tulus Hostilius se zasloužil o rozvoj Říma a přivedl sem neřímské obyvatelstvo. Ankus Markulus - 20 km na západ od Říma založil přístav Ostia, letní sídlo římských králů a císařů. Tarquinius Priscus byl stavitelem Říma, postavil významné památky, např. Circus maximus. Serviu Tulliovi byla v pozdější době přisuzována reforma, kterou bylo veškeré obyvatelstvo Říma rozděleno do pěti majetkových tříd - patricijové, plebejci, klienti, otroci. Za vlády Tarquinia Superbuse římské království končí. Lidé chtěli, aby byly věci řešeny metodou veřejnou, na principu res publica = věc veřejná je nastoleno demokratické zřízení.
    Římské dějiny se dělí:
    1. doba předřímská: do r. 753 př.n.l.
    2. doba královská: 753 - 510 př.n.l.
    3. doba republikánská: 510 - 31 př.n.l.
    4. doba císařská: 31 př.n.l. - 476 .n.l., rok zániku západ. části říše římské, počátek středověku